Pohádky si užívá každý, a je jedno, jestli nevidí, neslyší

Jičinský deník, 16. 9. 2017

Každému z nás sudičky nadělily něco do vínku. Šípkové Růžence předpověděly dlouhý spánek, ale ona kouzlo kletby díky lásce zlomila. Díky lásce a péči ostatních tak dovedou bojovat se svým hendikepem i děti nevidomé, neslyšící či jinak postižené. Na pohádkovém festivalu nám zdravým ukázaly, jak se dokáží se svými problémy poprat a pokud je vůle, snaha a podpora, vytváří velkolepé projekty.

S jedním přijeli do Jičína neslyšící studenti a žáci z odborné, střední, základní a mateřské školy v Hradci Králové, aby společně se svými pedagogy předvedli herecké a pantomimické etudy. Stáli jsme v improvizovaném hledišti jako přikovaní. Nikdo z nás nepoznal, že jde o malé umělce, kteří tančí a hrají, i když hudbu neslyší. „Tleskej s rukama nahoře,“ upozorňovala maminka pětiletého špunta, který vystoupení sledoval, a náramně se mu líbilo, takže účinkující hlasitě povzbuzoval. O tom, že ho kluci a holčičky neslyší, neměl ani páru. Jen nepochopitelně kroutil hlavou nad tím, jak mezi sebou mávají rukama. Netušil, že jejich dorozumívacím prostředkem není hlas a sluch, ale ruce a oči.

Lidé se domnívají, že neslyšící vnímají hudbu a rytmus ze země, každý jedinec má ale energetický obal, a když děti pracují společně, obaly se spojí, vznikají vibrace a ony je vnímají celým povrchem těla,

poučuje nás umělecká vedoucí Eva Kuršová, která se neslyšícím věnuje už více než třicet let. Neslyšící jsou podle ní křišťáloví jedinci, a když se cítí dobře, jsou velice čitelní, sálá z nich energie.

Vystoupení před veřejností naše děti motivuje, dělá jim radost,

říká Kuršová k účinkování svých svěřenců.

V Jičíně si nakonec podali ruku neslyšící s nevidomými. Opět dorazila Kavárna Potmě a Světluška se rozzářila na Valdštejnově náměstí. Do Jičína se prý osazenstvo černého autobusu rádo vrací, má zde nejvíce klientů. Vloni jich tu za tři dny nevidomí obsloužili 720. Do autobusu s kavárnou, kde je naprostá tma, vstupuje stále více dětí. „Představu mají, ale jsou zaskočeny velikou tmou. Vypadají spokojeně, nadšeně,“ popisuje jejich návštěvu kavárnice Alena Honsová. „Těšíme se sem, je zde hodně lidí, vnímáme >atmosféru,“ přizvukuje pětatřicetiletá Alena, která přišla o zrak v šestnácti letech. „Pohádky si užívá každý člověk, a je jedno, jestli nevidí, je malý nebo velký. Že jsme ve městě pohádky, to rozhodně vnímáme, protože slyšíme hudbu okolo, moderátora, voní tu trdelník, potkáváme pohádkové postavy a někdy je to moc vtipné,“ směje se Alena a pokračuje: „Na mě vaše město působí, že je obrovské a že je pro všechny, a to je důležité,“ svěřuje se svými pocity ještě před tím, než zaběhne obsluhovat hosty autobusu.

Dětí je rok od roku před pojízdnou kavárnou hodně, vyzkoušely si simulační brýle, bílé hole, simulační hry a stále více je těch, kteří zavítají do černé tmy. Když si s nimi povídám jako hosteska, a říkám jim, co mají dělat, tak jsou mnohem šikovnější, přemýšlivější a troufám si říct, že i učitelé to vzali za správný konec a děti připravují na to, co dělat i nedělat. Když se ohlédnu zpět, tak by se nestalo, že by tu dříve stál nevidomý, protože ten by do běžného světa nepatřil. Dnes už sem patří!
Iva Kovářová

Pohádky si užívá každý, a je jedno, jestli nevidí, neslyší – Jičinský deník. Jičinský deník [online]. Dostupné z: http://jicinsky.denik.cz/zpravy_region/pohadky-si-uziva-kazdy-a-je-jedno-jestli-nevidi-neslysi-20170916.html