Neslyšící je potřeba vnímat jako jazykovou a kulturní menšinu

od admin · 26.6.2019

iForum, Online magazine Univerzity Karlovy, 25. 6. 2019

Českým znakovým jazykem dnes hovoří na deset tisíc uživatelů. Málokdo ze slyšících ale ví, že tato komunikace nepředstavuje pouhý překlad češtiny do gest, naopak je zcela svébytným jazykem. Jeho studiem se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zabývají Alena Macurová a Radka Nováková.

Když byl roku 1998 na Filozofické fakultě UK otevřen obor čeština v komunikaci neslyšících, šlo pro české neslyšící o mimořádný pokrok. Během minulého režimu byla totiž jejich komunita uzavřená a o český znakový jazyk se nikdo nezajímal. Ve státních institucích nebyl podporován, nepoužíval se ve školách, nebylo ho možné vidět ani v médiích. Situace se začala měnit teprve po roce 1993, kdy bohemistka Alena Macurová iniciovala jeho výzkum.

Profesorce Macurové, jejím kolegům, absolventům a studentům oboru čeština v komunikaci neslyšících se daří přístup k neslyšícím, k jejich jazyku a kultuře pomalu kultivovat. O tom, jak to s užíváním českého znakového jazyka je dnes a o problémech české komunity neslyšících jsem si promluvila s profesorkou Macurovou a Radkou Novákovou. Tlumočení z češtiny do českého znakového jazyka a naopak obstarala Naďa Hynková Dingová.

Přestože dnes již výzkumu a užívání českého znakového jazyka nic nebrání, neužívají ho všichni ti, kteří by to potřebovali. Jaké jsou pro to důvody?

Macurová: Mezi ty nejzávažnější problémy zřejmě patří nepochopení toho, co to je hluchota, a snaha o integraci všech neslyšících do většinové společnosti, bez ohledu na stav jejich sluchu a jejich individuální potřeby. Jen malé procento neslyšících dětí se narodí neslyšícím rodičům, kteří ovládají český znakový jazyk a jsou na situaci připraveni. Když se slyšícím rodičům narodí neslyšící dítě, ze všeho nejvíce se snaží – a je to pochopitelné –, aby bylo jako „normální“ děti. Nezapojují ho proto do komunity neslyšících, ale snaží se udělat všechno pro to, aby bylo jako dítě slyšící. Úplná integrace ale není možná. Neslyšící člověk nebude nikdy mluvit tak jako my, kteří slyšíme. A nebude bohužel ani psát jako my – pořád ho totiž neumíme psanou češtinu naučit na úrovni srovnatelné s jeho slyšícími vrstevníky.

Problémem je tedy nepřipravenost rodičů na to, že mají neslyšící dítě?

Nováková: Slyšící rodiče nejsou na příchod neslyšícího dítěte jazykově ani psychicky vybaveni. Prvním odborníkem, na kterého se obrací, je většinou lékař. Ten z podstaty svého povolání léčí a hluchotu vnímá jako nedostatek. Rodičům proto nedoporučí, že by měli s dítětem začít používat znakový jazyk, ale zaměřuje se jen na to, aby dítěti nějakým způsobem alespoň částečně sluch navrátil.

Macurová: Je zde patrný střet dvou přístupů k hluchotě. Zda ji léčit a snažit se ji napravit, anebo zda neslyšící vnímat jako jazykovou a kulturní menšinu a podporovat je.

Pokud rodiče spoléhají jen na pomoc lékaře a děti se nezačnou učit znakový jazyk včas, trpí následně v životě nějakou jazykovou nedostatečností?

Nováková: Ano, tyto děti dlouho setrvávají v období takzvaného bezjazyčí. Mluvenou češtinu svých rodičů neslyší a ke znakovému jazyku se neslyšící dítě ze slyšící rodiny dostává často až v mateřské škole, kde se setká se starším dítětem z neslyšící rodiny, které znakový jazyk už umí, a stane se mu jazykovým vzorem. Není ale neobvyklé, že první kontakt se znakovým jazykem přichází až na základní škole.

CElý rozhovor neleznete zde: https://iforum.cuni.cz/IFORUM-16537.html